Pracovat nebo chodit do práce.

Možná vám to přijde jako jedno a to stejné. Ale je v tom obrovský rozdíl. Nemám na mysli to, že někdo pracuje z domu (tzv. home office) a někdo do práce musí chodit či dojíždět. To je jiné téma.

Myslím to tak, že někteří chodí do práce opravdu pracovat, tvořit, budovat a naopak jiní si to do práce chodí pouze odpracovat. Ještě jinak řečeno: práce jako skutečné povolání, které mě naplňuje versus práce jako nutné zlo, abych se uživil.

V práci strávíme asi čtvrtinu svého života. Někteří i mnohem více. Není to zrovna málo. Navíc je to zrovna ta část života, kdy máme nejvíce sil, kdy můžeme žít naplno. A myslím, že je dost zásadní, jestli do práce chodíme jen z nutnosti, anebo proto, že nás to baví, naplňuje, dává nám smysl. Má to totiž dost zásadní vliv na naše zdraví, vztahy a celkově radost ze života.

Naprostá většina workoholiků, ale i těch, kdo do práce chodili jen z povinnosti, na smrtelné posteli lituje, že netrávili více času s rodinou, a že více nedělali to, co by je bavilo a naplňovalo. Nikdo nikdy nelitoval toho, že netrávil více času v kanceláři nebo u montážní linky.

Samozřejmě ne každý si může vybírat. Ne každý má takové schopnosti a dovednosti, aby mohl dělat něco více naplňujícího, než uklízet ulice nebo třídit výrobky u pásu. Většina těchto lidí má ale na víc. Jen si to neuvědomují. Často to totiž není ani o talentu nebo o vzdělání. Ve většině případů je to jen o způsobu myšlení a přístupu k životu. Což zase závisí na výchově a na tom, jaké vklady do života získal člověk ve své rodině (pokud vůbec nějakou měl).

Někdo se prostě smíří s prací, kterou dělá, i když ho nebaví a ani plat za nic nestojí, ale ztratí vůli něco měnit. Zvykne si, propadne rutině a mozek zleniví, protože dělá pořád tu stejnou nudnou činnost pořád dokola. Podpořeni sledováním televize a čtením bulvárního odpadu pak takoví lidé jen na všechno nadávají, stěžují si, jak ten život za nic nestojí a nebo dokonce si myslí, že "za komunistů bylo líp". Ne, opravdu nebylo.

Pokud si někdo myslí, že politici člověku zajistí lepší práci, vyšší mzdy a celkově lepší život, tak je na velkém omylu. Každý je zcela a do puntíku sám zodpovědný za svůj vlastní život.

Pokud je člověk aspoň trochu zdravý a nemá IQ houpacího koně, má dnes obrovské možnosti, co podniknout se životem. Žijeme v době, o jaké se našim předkům ani nesnilo. Nikdy nebyla životní úroveň ve vyspělých zemích tak vysoko. Míra nezaměstnanosti překonává historická minima, každý, kdo chce pracovat, tak práci najde. A nejen to. Pokud je člověk ochotný se učit novému a nebojí se změn, tak si většinou může i vybírat.

Vůbec to není o tom, jestli má člověk vysokoškolský titul (nebo dokonce několik titulů). Takový šikovní řemeslníci (klidně i bez maturity) můžou udělat více kvalitní práce, než kdejaký Ing., Mgr. nebo PhDr. Jistě, jsou obory, kde to bez titulu nejde (např. lékaři nebo učitelé). Ale většina profesí se dá dělat i bez VŠ vzdělání, pokud člověk prakticky předvede, že něco umí.

Spousta manuálních činností bude dříve nebo později nahrazena roboty a zautomatizována. To ale neznamená, že bude méně pracovních pozic a více nezaměstnaných. Mění se jak způsob práce, tak samotné obory. Svět se neustále vyvíjí. Dnes už člověk nemůže spoléhat na to, že bude moct celý život dělat stejnou práci.

Převzít zodpovědnost za vlastní život je těžké. Zvlášť pokud k tomu člověk nebyl doma vedený. Přehodit zodpovědnost "na ty nahoře" a na aktuální politický režim je mnohem jednodušší. Brblat a stěžovat si, jak je ten život hrozný, je snadné. Ale nejsme stvořeni k hroznému životu v šichtě od 9 do 17, ale k dobrodružnému a radostnému životu. Ke kreativitě, k tvoření a vytváření svého života. Žijeme pouze proto, abychom pracovali, nebo pracujeme proto, abychom žili a naplňovali své poslání?